Muž
stál před všemi okny světa
a mával
na všechny děti, které byly odsouzeny k smrti.
Žena
usedla na židli
s kapesníkem vyšívaným z červených skleněných korálků
nezamávala
ani jedna slza neukápla dolů z její tváře.
Pohlédla v pustou krajinu a mýdlové bubliny
puštěné dětmi,
které právě zemřely.
2
Světlo majáku
rozpouští vločky
ještě než klesnou na řasy.
Na palubě
hraje vojenská hudba.
Před jakým očekáváním
před jakým osudem
bychom měli uniknout?
3
Když jsi tak vyčerpán,
že cítíš se neschopen vyčistit své brýle
přemýšlíš o kolejích,
která jsi nechal za sebou
bez doteku.
Na cestě všichi jsou mrtvi
a dveře jsou otevřeny
do zahrady v Indii
a nahá dívka
mezi stébly paprik.
A koleje se vzdalují
a mrak splyne v tvář matky
rozvíráš náruč
ale vzdaluješ se.
Vlak staví uvnitř šálku, kde sněží
vůně Samarkandu
bere tě k zeleným očím
pohřbeným po staletí v ledu
dokud k nim nedojdeš
a k sobě promluvíš
"Vždy přijdeš pozdě.."